22.07.16 Trudomyslnost a pěší vejlet do Retira MOC MOC FOTEK

Hola!

dneska jsme spaly do 10!!! Krásné ráno. Holky byly trochu jako z divokejch vajec, protože si navykly na jednoduché úkoly. Dneska jsem jim dala těžší a to se jim nechtělo dělat. A odpo, když přišla mamka, tak jsme šly všechny na kafčo. Jinak všechno tak nějak jako každý den.

Jen teda po kafíčku jsem se vydala na průzkum. Možná, že moje nefungující kartička do metra je znamení, abych se víc procházela. Dobrá. Beru na vědomí! Vyrazila jsem tedy směr muzeum Reina Sophia. Já vím, Já vím. Už jsem tam byla minulý rok. ALE. Když ono je to tam tak krásné. Myslela jsem na to celou cestu, než jsem dorazila před bránu do parku Retiro. Možná bych se tam mohla kousek projít a pak teprve do galerie?




Plán nevyšel. Zůstala jsem v Retiru. Bylo to super. Procházela jsem se místy, kde jsem ještě nebyla. Hemžilo se to tam lidmi. Někteří leželi na trávě, jiní se procházeli jen tak, jako já a ostatní... Chytali pokemony. Na neštěstí jsem asi půl hodiny seděla na místě, kdy zrovna jeden pokemon byl a proto tm vždy byl obrovský hlouček Aš Kečemů z Oblázkového města.

Cestou jsem se stavila v krystalovém paláci, kde byla moc hezká výstava. Venku jsem si sedla na schody k jezeru, kde plavaly želvičky! Teď mi HD vysvětlil, že tam jsou proto, že je tam vypouštěli rodiče, když se jejich zviřátko  nápadně zvětšilo. V nynější době si ale želvičku, právě kvůli tomuhle, nepořídíte.

V Retiru se jinak vůbec nic nezměnilo. Je to tam moc krásný, takový oddych od rušného velkoměsta.

Vyšla jsem kousek od muzea Prado. Vedle něj se tyčí prý nejstarší kostel v Madridu. Mrknu do něj! A co jsem neviděla! Svatba! Bylo to jak z pohádky. Fakt boží. Doslova.

Cestou zpátky jsem chtěla dát na slova Olivie a zkusit popojet autobusem, protože se mi moc nechtělo metrem. Chytla mne panika, jestli tam fungujou stejné lístky, jako do metra (HM mi před odchodem půjčila její jízdenku). Proto jsem se zeptala postarších dam, jestli je tedy na ten kousek papíru možné jet. Ale ano! Najednou byly ale hrozně povídavé a chtěly mi děsně pomáhat. To jsem ale neocenila, protože jsem si to chtěla zařídit sama. Tak jsem řekla hasta luego a odešla po svých. Prošla jsem se tedy až domů a jsem totálně vyřízená.

Zítra jedem k babidědovi do hor!

Adios!